Střídavá péče není pro všechny

Po sledování rozpravy ve sněmovně, kde se diskutovalo o střídavé péči, jsem se rozhodl přispět svojí troškou do mlejna. Mám tu výhodu, že se na tento institut mohu podívat hned ze dvou úhlů. Jako rodinný terapeut, který se touto otázkou zabývá a řeší, i jako otec, který ji fakticky aplikuje.

Ne z každého konfliktu vyjdete jako vítěz, někdy uhájíte kompromis a někdy svá práva, ve prospěch svého bývalého partnera, potlačíte. V první řadě podtrhuji, že věřím tomu, že pro dítě je ideální, když bydlí spolu s oběma rodiči, kteří se milují. Věřím také tomu, že při výběru partnera by se měl ohlížet na to, zda partner bude dobrým otcem, či matkou jeho dětí, že si budou celou dobu maximálně vycházet vstříc. Jenže jde to však dopředu poznat? Musím podotknout to, že nikdy neodhadnete co bude dělat partner po řadě let spolužití s vámi a doufám si troufnout tvrdit, že to nemůžeme říci ani o sobě. Znám hodně lidí, kteří kategoricky tvrdili, co by v jaké situaci udělali a pak když se v kritické situaci sami ocitli, zjistili že vlastní vyprecizovaný koncept řešení je pro ně neuplatnitelný. Ze své zkušenosti nevěřím jasným názorům na to, jak se má jakákoliv věc řešit, bez ohledu na kontext. Na druhou stranu jsem si jist, že je v rozporu s právy dítěte, aby žilo v domácnosti, kde jeden z partnerů druhého ať fyzicky či psychicky týrá, nebo ponižuje. Z titulu své profese vím, že případů fyzického a psychického týrání mezi partnery a ve vztahu k dětem je v domácnostech více, než si přiznáváme. Vysoká míra latence tohoto problému je v tom, že mnoho lidí raději snese násilí, než by dopustili roztříštění rodiny. Taktéž se obávám, že není pro rozvoj dítěte vhodný domov, kde se partneři permanentně hádají nebo nesnáší. Z toho mi vyplývá, že za každou cenu udržované soužití muže a ženy může být v rozporu se zájmy a potřebami dítěte.
Když je diskuse nad právy dítěte a rodičovskými právy tak přemýšlím, zda se tato práva někdy potírají, překřižují nebo překrývají. Věřím tomu, že se mohou doplňovat. A jen tehdy, když se doplňují, mohou tato práva být užitečná pro všechny zúčastněné. V péči o děti by měla být upřednostněna práva dítěte před právy rodičů. Takže rodiče mají neustále promýšlet, v jakém prostředí bude rozvoj jejich dítěte nejoptimálnější.
Ve výchově dětí neexistuje jediný správný model, univerzálně fungující na všechny případy. Nejčastějším argumentem proti střídavé péči je riziko, že se dítě stane nástrojem vydírání druhého partnera. Jsem přesvědčen, že pokud se to takto stane, jde o zločin. Na druhou stranu si myslím, že jakákoliv péče o děti a to i společná se může stát nástrojem vydírání druhého z partnerů. Bohužel se s vydíráním druhého partnera setkávám často i v případech, kdy oba rodiče spolu žijí. Troufám si říci, že když dítě ve společné domácnosti s oběma rodiči bydlí, a stává se nástrojem vydírání, je více omezen jeho psychosociální rozvoj, než v případě, kdy rodiče spolu nebydlí, bez ohledu na způsob zvolené porozvodové péče o děti.
Z osobní zkušenosti musím konstatovat, že střídavá péče je náročná. Vyžaduje neustálou pozornost k zájmům dítěte. Dítě si musí být jisto, že jej oba rodiče mají rádi. Dítě musí vědět, že o svém osudu a o tom u koho bydlí, spolurozhoduje. Rodiče musí přísně oddělovat své nedořešené spory od péče o děti. Střídavá péče často znamená, že omezíte svá práva ve prospěch dítěte. Náročnost střídavé péče je podtržena pravidelnou domluvou jeho rodičů. Vím, že je veliká skupina rozvedených rodičů, kteří spolu sice nedokážou žít, ale umí se dohodnout. Tito mají vyšší předpoklad způsob péče o dítě komunikovat. Tato komunikace je někdy nesmírně náročná, někdy jste si jisti, že se obíráte o svá práva, víte ale, že vám toto omezení stojí za to, že to tak chcete. Ne z každého konfliktu vyjdete jako vítěz, někdy uhájíte kompromis a někdy svá práva, ve prospěch svého bývalého partnera, potlačíte.
Stěžejním při soudním rozhodování o dítěti je vyjádření úředníků (a řekněme upřímně, že jejich složení není generově vyvážené). Jde někdy o osoby s osobní zkušeností (a to často negativní) oblasti domluvy se svým bývalým partnerem v péči o děti. Jsem přesvědčen o tom, že i tato zkušenost ovlivňuje dobrozdání, které soudu předloží. Z vlastní zkušenosti vnímám, že přístup úředníků se zvláště poslední dobou profesionalizuje, že se čím déle tím častěji úředníci snaží najít řešení nejprospěšnější pro děti. Na druhou stranu je zvláštní, že o řadě soudců je dopředu známo, jakým způsobem svěřování do péče rodičů rozhodují. Jsou známy jejich názory a rozsudky, které nejčastěji (někdy skoro výhradně) udělují. Na místní „sociálce“ už dokážou často predikovat, jaké rozhodnutí soudu bude podle toho, kterému soudci byl případ přidělen. Obávám se toho, že toto snižuje povědomí o kvalitě celého rozhodovacího procesu.
Dalším slabým bodem rozhodování o péči o děti je to, že zákony této země jsou natolik složité, že je potřebné být u soudu zastupován advokátem. Advokát je připraven na to, zastupovat práva stany, která ho platí. Když jsem nabízel jednomu advokátovi spolupráci ve vyjednání oboustranně nejpřijatelnější dohody manželů při rozvodu, sdělil mi, že v jeho zájmu není dohoda manželů, ale maximální uhájení práv strany, kterou zastupuje. Dokonce mi sdělil, že čím déle se strany nedohodnou, tím vyšší palmáre má. Jako rodinný terapeut, který vidí důsledky tohoto přístupu, jsem hodně zklamán tímto sdělením.
Dobrá péče o děti je v oblasti komunikace mezi otcem a matkou dítěte nesmírně náročná, bez ohledu na to, zda jde o společnou, výlučnou nebo střídavou péči. Čím déle si rodiče udrží schopnost dohodnout se na péči o děti, tím lépe bude péče o děti probíhat. Pokud je pro ně náročné se dohodnout, mohou využít péče mediátorů, kteří jim v tom pomohou lépe, než advokát. Advokát pak dořeší právní znění dohody tak aby ti, kteří rozhodují v procesu svěřování dětí do péče, měli maximum informací a mohli z dokumentů poznat, že dohoda funguje.
Doufám, že soudy budou v této oblasti nezávislé a osoby, které zpracovávají posudky zodpovědní a poctiví proto, aby byly zohledněny všechny potřeby a rozvoj dětí. Jsem rád, že diskuse na téma střídavé péče probíhá, protože jde o znamení zodpovědnosti, kterou máme ve vztahu k našim dětem a o signál toho, že pro děti hledáme to nejlepší. Neměli bychom tento způsob péče o děti dopředu podceňovat nebo omezovat, protože v řadě případů je nejpřijatelnějším způsobem k obhájení práv dítěte. Je však asi nejnáročnější na úroveň komunikace mezi rodiči. Doporučuji však před tím, než se jakýkoliv způsob řešení péče o děti zvolí, aby si ho všichni zúčastnění vyzkoušeli, a po určité době funkční praxe ho teprve dávali ke schválení úřadům. Věřím, že diskuse, která k této věci probíhá, bude přínosná v tom, že se střídavá péče stane jedním z rovnocenných způsobů péče o děti, který bude zvažován při rozhodování o jejich péči. Nemyslím si, že by jakýkoliv způsob péče měl být upřednostňován a to ani výlučná péče jednoho z rodičů.