Ilustraení fotoPavel Hornych Už nějakou dobu a předpokládám, že rysem dalšího tisíciletí je to, že určité sociální role nejsou tak jasně vyhraněné, jakému bylo v minulosti. Ženy jsou sice nezastupitelné v oblasti těhotenství, porodu a kojení, ve většině ostatních věcí se však mohou prolínat kompetence muže a ženy. Nevím pak, jestli je důležité zvýrazňovat pohlavní odlišnost, protože předpokládám, že u osob stejného pohlaví je to podobné. V klasické rodině však dochází ke změně rolí u obou partnerů a zdá se, že u mužů jsou změny radikálnější.
V nynější době dochází k tomu, že muži těžce hledají svou identitu. Ženy opírají své sebepojetí často pořád o mateřství, péči o domácnost a o děti a přitom se snaží i ekonomicky zabezpečit rodinu. Na muže si pak stěžují, že jim málo pomáhají. Setkávám se i s tím, že ženy berou muže jako pomocnou sílu v domácnosti a naplánuji mu program a znemožní tak muži tvořivost. Často se pak diví, že muž podle jejich programu není výkonný. Na druhou stranu se setkávám s muži, kteří bez podrobného programu nejsou schopni fungovat. Jak z toho ven?
Myslím si, že fenomén mužství byl příliš dlouho moc jasný. Bylo příliš jasné to, co se od muže očekává. Ženám se přisuzovala podřazená funkce, ve kterých se postupně ženy staly nezastupitelnými. V určitých dovednostech se ženy vytrénovaly tak, že když je napadne být důslednými, muži těžce plní jejich kritéria. Na druhou stranu většina mužů upevňovala své postavení v rodině na pozici moci , síly a zdroje peněz. Tato pozice mohla být silná dříve, nyní je schopnými ženami otřesitelná.
Ženy v mnoha případech tiše přerámovaly svou identitu a odmítly podřízenou roli. Velká část mužů tuto situaci bohužel nereflektuje. Neuvědomuje si, že změna sociální role ženy má vliv i na jejich roli v rámci rodiny. Od muže se očekává partnerský – rovný přístup. Z této situace se pak rozvíjí velké množství partnerských a rodinných krizí. Jsou však nějaké specifické vlastnosti, které společnost, rodina, žena od muže očekávají nebo se jednoduše smazávají rozdíly mezi pohlavími?
Jsem přesvědčen o tom, že další století přináší úplně novou dimenzi do partnerských vztahů. Instituce manželství se vnímá jako dobrovolná smlouva. Vztah se vnímá jako partnerský s vyváženým vlivem od obou manželů. Zodpovědnost se klade hlavně na zdařilou péči o novou generaci. Tak trochu mě napadá myšlenka, zda partnerský vztah není tak trochu jistější právě tehdy, pokud partneři ví, že mohou odejít. Podporovalo by to pak vzájemné vycházení vstříc, aby byl partner spokojený.
