Je vskutku zvláštní proč se katolická církev stůj co stůj drží celibátu.
Byl by to takový problém? Vždyt mu to sluší. Uznejte.
Když jsem byl v semináři, bylo nám často vysvětlováno to, jak je pro kněze špatné se oženit a jak špatně se mají ti, kdo se onou cestou rozhodnou jít. Kontakt s takovými lidmi byl doslova tabu a bylo nepřijatelné, abychom se s takovými lidmi kontaktovali. Byla to taková pomyslná komnata do které se s bázní nikdo neopovážil vstoupit, ba ani stisknout kliku. Proč to? Proč je pro církev výhodné, aby její pracovníci podléhali předpisu celibátu?
Snad strach před ztrácením peněz? To asi nebude ten důvod. V dnešní době ve farnostech fungují ekonomické rady, které mají nastarosti finance a zasahovat do ekonomiky může ať ženatý, či neženatý farář. U jiných církví oddělení práce pastora od ekonomiky funguje a není s tím problém.
Aby byla znamením? Jedná se o častý argument. Nevím, jakým znamením církev v tomto smyslu je. Znamením, necitelných a zatrpklých kněží? Znamením kněží, kteří se rádi ve zpovědnici baví s kajícníky o sexu, protože jinde se o sexu bavit nesmí? Znamením odstupu od lidí a povýšenosti nad ně? Znamením nevybité sexuální energie, která se projevuje tajnými vztahy, za které se kněží stydí? Podle kodexu církevního práva je závažnější provinění, když se kněz rozhodne oženit, než když kněz tajně s někým žije. Řada kněží ví o těch z nich, kteří jsou homosexuální a Ti mají výhodu, že jejich vztahy nejsou tak zjevné. Některé řeholní komunity jsou tím známé.
Obávám se toho, že jediným opravdovým smyslem závazného celibátu je moc církevních hodnostářů a důležitost duchovních. Zdá se, že pro katolickou církev je důležité, aby duchovní byli povinně odděleni od ostatní populace. Pravděpodobně je důležité, aby faráři nesdíleli stejné problémy jako ostatní věřící. Je pak jednoduché dávat rady a to zejména v oblasti partnerství či rodiny, když je sami nemusíte aplikovat. Je praktické pro biskupy přemísťovat ty kněze, kteří se jim znelíbí. Kdyby totiž kněží byli ženatí a měli děti, nebylo by to tak jednoduché. Než na novém působišti získáte školku či školu a než žena najde práci, to chvíli trvá. Hledat v tom šikanu? Kdepak, biskup je přesvědčen o tom, že zná vůli Boha a podřízení se jí musí podřídit. Že po věčném kodrcání a přemísťování vyprahnete a vyhoříte? To je Váš problém, neměl jste tu správnou hloubku vztahu k Bohu.
Když jsem chtěl v jednom katolickém periodiku napsat něco o tom, že ženatým kněžím se daří často dobře, byl jsem ihned varován, že je to příliš návodné. Návodné? Copak někdo má strach, že by se poslušní páteři přestali bát manipulativních nadřízených? Copak instituce církve by mohla mít problémy, kdyby řada kněží začali žít život podle svých tužeb, které nesmí s nikým sdílet?
A co se stane, když se jako celibátník přeci jen rozhodnete, že se oženíte? Pozve si Vás zpravidla nadřízený biskup a snaží se Vám to napřed rozmluvit, pak vyhrožovat neštěstím a peklem, později manipulovat přes Vaše blízké. Když se pak přesto rozhodnete je zvykem, abyste požádali poníženě o tzv. dispens. Tento dispens slouží k tomu, aby Vás nevykazovali z kostelních kůrů, přijímání tzv. svátostí či setkání pro vybranou echtkatolickou společnost. Celý proces trvá často dost dlouho, protože konečné rozhodnutí je na papeži, kterému některé věci přeci jenom trvají poněkud déle.
Potřebuje tedy katolická církev celibát? Představitelé této instituce by přišli o svou moc. Nemohli by manipulovat svými podřízenými a neměli by takovou moc. Musíme uvážit, že moc církve je často mocí politickou a ta stojí často na iracionálních základech. Jak často kroutíme hlavou nad tím, jaké osoby nám vládnou a jak se tam mohly dostat. Naprosto analogické je to v církvi.
Proč tento článek píšu? Je to kvůli tomu, abyste chápali proč je řada kněží odtažitých, zdřevěnělých a pokryteckých. Abyste chápali jejich důležité moralizování o oblasti manželství a sexu. Abyste chápali i to, když jsou některá dítka panu faráři příliš podobná. Abyste chápali, že je strašně těžké zveřejnit svůj vztah a oženit se. A kdybyste se náhodou setkali s někým z kněží či řeholníků, kdo váhá a má strach? Odkažte ho na mne. Jsem kněz, který se před desíti lety oženil. Jsem šťastný a Bohu vděčný za to, že mi dal k tomu sílu. Jsem rád, že mám ženu a děti. Jsem rád, že mohu lidem dát najevo, když je mám rád.
Nyní jsem psychoterapeut a kněží, řeholníci či řeholnice v krizi či konfliktu s církví jsou jedněmi z mých vítaných klientů. Jsem přesvědčen o tom, že jim umím pomoci.
